Umění čtení ve středověku
Zábava
Čtenářská kultura ve středověkých městech
Čtenářská kultura ve středověkých městech
Čtení nebylo provozováno výlučně jen v klášterech, mezi aristokracií či pro ni. Živá čtenářská kultura byla po celý středověk i mezi obyvatelstvem měst, neboť města byla tehdy jako i dnes středisky pro šíření intelektuálních počinů a pro směnu hmotných statků.
Už od karolinské doby (9. a 10. století) byly ve městech školy. Například v opatstvích Fulda (v dnešním Německu) a sv. Martina v Tours (kde v době Karla Velikého vyučoval Alkuin) byly v raném středověku proslavené školy. Ve scholastickém období (13. a 14. století) vznikly, rostly a šířily se univerzity, jak je známe dodnes. Je však důležité upozornit na to, že univerzity byly důležité také pro čtenářskou kulturu ve městech. Univerzity na jedné straně podporovaly rozvoj produkce knih mimo klášterní skriptoria zvláště tím, že rozšiřovaly rozsah čtenářstva a v některých městech už od poloviny 13. století převzaly kontrolu nad knižním trhem. Na druhé straně klerici působící v písařských dílnách mívali univerzitní vzdělání (zejména v pozdním středověku), v důsledku čehož přenášeli scholastické čtenářské způsoby, kterým se naučili na univerzitě, do prostředí úřadů.
Po několik století byl pařížský knižní trh nejtvořivějším a nejoblíbenějším knižním trhem a Paříž tak byla v pozdním středověku podnětným prostředím pro rozvoj komerčního knižního obchodu. Bylo to působením čtyř činitelů. Paříž byla městem s velkým počtem obyvatelstva (pravděpodobně nejlidnatější město v Evropě 13. a 14. století). Ve 12. až 14. století tu sídlil francouzský královský dvůr. Pařížská univerzita byla v 13. a 14. století nejvýznamnější evropskou univerzitou. Paříž byla biskupským městem s katedrálou Notre Dame, která byla neobyčejně bohatým založením.
Na expanzi knižního trhu v Paříži působila zčásti univerzitní nabídka (studenti přepisující poznámky do sborníků) a poptávka (studenti požadující pro studium sborníky přepsaných poznámek).
Nicméně jakkoli univerzity napomáhaly v utváření nového čtenářstva, byla to pařížská univerzita, jež vykazovala ještě důraznější vliv na knižní trh. Od sedmdesátých let 13. století univerzita zřizovala knihkupectví (libraires) vázané přísahou k poslušnosti, bez které knihkupec nesměl prodávat knihy. To účinně zabránilo rozvoji cechu knihkupců v Paříži (který existoval ve velkých evropských městech jako Londýně či Bruggách). Univerzita tak především prováděla kontrolu nákladů (marží), jejímž cílem bylo zvýšit cenovou dostupnost knih.
Pařížský knižní trh byl v této době nejvýnosnější. Knihkupectví prodávala nejenom studentům či univerzitním mistrům. Jelikož Paříž byla v pozdním středověku hustě zalidněným evropským městem, intelektuální křižovatkou a biskupským i královským centrem, její knižní trh složil rozsáhlému a rozmanitému čtenářstvu: šlechtě, prelátům, měšťanům, zvláště vzdělaným kupcům (abychom jmenovali aspoň některé skupiny).
Hojné čtenářstvo s různými požadavky působily na knihkupce, aby dbali při produkce knih na efektivitu. Do výroby knih se zapojovala různá řemesla a mezi koncem 13. a polovinou 14. století vznikl postup pecií spočívající v rozdělení jednoho exempláře na části, které byly zadávány k přepisu různým písařům. To umožnilo rychlejší produkci. Podobně pracovali i iluminátoři, kteří podnět k tomu, co mají zobrazit, brali spíše z rubrik než textů samých, takže při práci využívali vzorů a vzorníků.
Textové markanty jako rubriky tak sloužily jak čtenářům, tak iluminátorům a mechanizace produkce složila vytváření standardizovaných produktů s ustálenou ikonografií a uspořádáním stránek.
Lidé ve středověku nečetli pouze knihy. Četli také za praktickými a úředními účely – četli listiny, královské mandáty, instrumenty týkající se pronájmů, žádostí, závětí atd. Písařská střediska (někdy nazývaná kancelář či sekretariát) byla součástí královských dvorů kvůli zpísemňování mj. královských nařízení, ale i města či venkovské obce měly písařská střediska, jež psala a opisovala takové písemnosti a vytvářela registra (zejména evidence vydaných listin). Nadto úředníci těchto písařských středisek zodpovídali za veřejné čtení oficiálních písemností (jako byly cechovní listiny, královské mandáty) lidu.
Důvěra v autoritu písemnosti byla jednou z nejdůležitějších věcí, kterou měli písaři stále držet. Listiny jsou svou podstatou formulářového charakteru, který se postupem času zvětšuje, takže se nakonec formulářová řeč stává zárukou autority (pravosti a platnosti) písemnosti. Protože však tato autorita spočívá ve spolupůsobení psaní, čtení, vidění a slyšení, je zásadně závislá na době vzniku. V 11. a 12. století událost (a její svědkové) je autoritou a písemnost je pouze záznam. Ale v pozdním středověku se písemnost sama stala autoritou.
Níže: Dva vídeňští měšťané prohlašují prodej renty opatství Heligenkreuz (Rakousku). Listina vykazuje všechny rysy měšťanské listiny 14. století: je psána v národním jazyce, nemá s výjimkou iniciály žádnou výzdobu, její znění je silně formulkovité a je doprovázena pečetěmi vydavatelů.
Poněvadž úředníci v kancelářích byli univerzitně vzděláni (zejména v pozdním středověku), jejich zběhlost ve scholastickém čtení se projevuje v organizaci aparátu pro nalezení příslušného místa v textu – nebo, jako v tomto případě, příslušného zápisu. Pozdně středověký zvyk písařů zapisoval číslo listu, kde se listina v registrech nachází, na samu listinu vedle podpisu. A tak registra jakožto profesionálně vedené a nikoli libovolně pořízené oficiální záznamy o listinách požívala v pozdním středověku větší autority než listiny samotné. Takže chtěl-li někdo v průběhu soudního jednání předložit listinu, bylo nutné, aby se jako důkaz pravosti nalezl záznam o ní v registrech. A zatímco držitelé listin se nevyznali v označování, úředníci se v tom vyznali – což ukazuje speciální administrativní gramotnost v pozdně středověkých městech.